O metodě podrobně

​

Holotropní dýchání se řadí mezi metody sebezkušenostní praxe s významným sebeaktualizačním a terapeutickým potenciálem. Vyvinuli jej v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let americko-český psychiatr Stanislav Grof a jeho zesnulá žena Christina Grofová a mnozí další v týmu v Esalenském institutu v Kalifornii. 

​

Stanislav Grof se od padesátých let 20. století zabýval výzkumem terapeutického potenciálu změněných stavů vědomí (zvaných též rozšířené, neobvyklé či mimořádné) navozených pomocí psychedelik. Pracoval především LSD (chemická látka podobná námelovým alkaloidům). Od roku 1967 působil v USA, kde se rozhodl po invazi v roce 1968 se ze studijního pobytu do okupované ČSSR nevrátit, obdobně jako Miloš Forman.

Svědectví o jeho cestě pro Paměť národa je možné si přečíst zde, podrobně jeho životní osudy a profesní kariéru popisuje dokument Cesta psychonauta. O pionýrském období výzkumu psychedelik a jejich potenciálu pro léčení lidské psyché vyšla v roce 2022 kniha LSD psychoterapie​. Po zákazu terapeutického používání LSD a jeho zařazení mezi ilegální látky na začátku sedmdesátých let se Grofovi povedlo rozvinout postupy navozující rozšířené stavy vědomí pomocí dechové praxe a hudby. Se svou tehdejší ženou Christinou a týmem spolupracovníků vytvořili metodu holotropního dýchání. Od poloviny osmdesátých let jsou lidé v rámci terapeutického výcviku učeni pracovat s touto metodou a provázet jí ostatní. Metoda je používána v širším rámci transpersonální psychologie, k jejímž zakladatelům Stanislav Grof patří. V USA i jinde ve světě patří k respektované terapeutické a sebezkušenostní metodě, používané mimo jiné i v rámci terapie závislostí. V ČR s ní v tomto kontextu pracoval např. psychiatr Stanislav Kudrle. Pro řadu lidí po terapii závislosti jsou zkušenosti zprostředkované holotropním dýcháním cennou součástí tzv. procesu zotavení. Mezi facilitátory je i řada lidí, kteří zkušenosti a vyléčením ze závislosti prošli. 

​​

Nejde však jen o terapii, pro řadu lidí práce se změněnými stavy vědomí znamenala  především otevření či prohloubení jejich lidského potenciálu. To se projevilo v jejich výtvarné,  literární, jinak umělecké i vědecké práci. Umělecký aspekt práce se změněnými stavy vědomí postihlo několik výstav, konaných v České republice, např. výstava českých umělců v roce 2016 v prostorách Pražské křižovatky a mezinárodní výstava v roce 2017 při konání transpersonální konference - k nahlédnutí zde. Popisy různých postupů stimulací a práci s imaginací, které vědci používali jako nástroj kreativity, najdeme v příbězích o moderní vědě často. Mimo to někdy k zásadním objevům přispěly i sny - nejběžnější to cesta do změněných stavů vědomí. Kekulův sen o hadu kousajícím se do vlastního ocasu pomohl rozklíčovat záhadu cyklické molekuly benzenu, vynálezce šicího stroje přenesl ouško na špičku jehly po snu, kde jej vedli ozbrojenci s proděravělými špicemi kopí. V modernějším čase se mluví i o podílu psychedelik na rozvoji vědeckého poznání. Svůj podíl mělo LSD možná na objevu struktury DNA, kdy inspirace ke struktuře spirály přišla při sledování párů tančících na večírku, ovšem k objevu přispěl i difrakční vzor chemické struktury, získaný pečlivou laboratorní prací. 

Zakladatelé společnosti Apple prý říkávali, že ti, kdo nebrali psychedelika, tak s nimi při vývojářské práci nedokázali držet krok. Mikrodosing psychedelických látek je v Silicon Valley používán i dnes. O tom, nakolik je užívání psychedelik přínosem, můžeme diskutovat, nicméně látkově i nelátkově změněné stavy vědomí jsou součástí lidské existence mnohem déle, než od objevu LSD. Používání takzvaných šamanských medicín je u přírodních národů velmi častou součástí života, vedle toho však mají v mnohých lidských kulturách místo i metody nelátkové, jako tranzovtní tance, jogínské dechové techniky, súfijské víření a další. Zdá se, že odjakživa lidé hledali a nalézali způsoby, jak přesáhnout běžné každodenní vědomí s různými záměry - od sebepoznání přes inspiraci, léčení či ke kontaktu s numinozitou.

​

Zkrátka - naše vědomí v sobě skrývá velký potenciál - a je na nás objevit v dnešní době pro sebe tu správnou metodu, která nám pomůže jej otevřít a naplnit. C. G. Jung považoval sny za královskou cestu do říše mimo běžné vědomí. Metoda Grofových je jednou z dalších, elegantní a bezpečná v tom, že pracuje pouze se schopností našeho organismu. Ten dokáže látky a mozkovou aktivitu navozující rozšířené stavy vědomí vytvořit vlastními silami, k jakému účelu nás naše cesta zavede je pak jen na nás, kapacitě, aktuálním nastavení našeho vědomí a kvalitě provázejícího prostředí. O aktivitě mozku ve spojení s lidskou psychospirituální praxí mluví velmi zajímavě František Koukolík.

​

Pro práci s holotropní praxí jsou důležité tři aspekty - příprava na seminář, zejména nastavení, které člověka k vnitřní práci se sebou přivádí,  pak vlastní zkušenost v rámci prožitkového semináře a následná práce se zkušeností – integrace prožitku do vlastního života a každodennosti. Vlastní prožitek spočívá v navození změněného stavu vědomí pomocí práce s dechem a evokativní hudbou při sessi, která trvá 2,5  - 3 hodiny a přináší účastníkům sezení širokou zážitkovou škálu. Tyto zkušenosti mohou mít terapeutický potenciál, zejména v oblasti práce s traumatickými životními zkušenostmi. Traumata jsou většinou ukryta hluboko v podvědomí, odkud však ovlivňují náš každodenní život a chování. Holotropní stav vědomí může také přinést také vhled do aktuální životní situace a pochopení širších souvislostí, někdy též intenzivní numinózní zážitek.

Spektrum možných zkušeností je široké,  jak popisují případové zkušenosti v knihách Stanislava a Christiny Grofových a i každý kruh sdílení, který je součástí semináře.  Možný je však i proces, kdy se neděje vůbec nic.I s tím lze dál sebezkušenostně pracovat. Prožitek každého člověka je individuální a liší se i dýchání od dýchání a pochopitelně zdaleka ne vždy je proces o práci s traumaty a náročnými psychickými obsahy.

​​

Zkušenosti, které procesy holotropního dýchání přinášejí, lze rozčlenit do tří základních oblastí – biografické vzpomínky, prožitky z prenatálního a perinatálního období života (tj. početí, těhotenství, porod) a prožitky z nadosobní – transpersonální roviny. Není si možné dopředu naplánovat, s čím a jak budeme pracovat, do sesse se vstupuje nejlépe bez očekávání, z tzv. vědomí začátečníka a důvěrou, že principu vnitřní samoléčebné schopnosti psyché (nazývané v holotropní terminologii vnitřní léčitel/ka) vynesou ten materiál, se kterým je třeba se setkat a pracovat s ním. Vnitřní sebeúzdravnou schopnost psyché lze přirovnat k sebeuzdravujícím schopnostem těla. Pokud si zlomíme nohu, k uzdravení, potřebujeme správně přiložené dlahy. To, že kost sroste, je však již dílem vlastních sebeobnovujících schopností našeho organismu. Obdobně definovanou sebeúzdravnou funkci psychiky má i hlubinná jungovská psychologie, která ji nazývá transcendentní funkcí duše.

Holotropní dýchání tak může být vnímáno jako jedna z cest přiložení dlahy. Zlomená noha je většinou zjevná hned, rány na duši jsou často skryté. Při vhodně podpořeném rozšířeném stavu vědomí přináší sebeúzdravná schopnost  duševní obsahy, se kterým se naše vědomá část potřebuje setkat. Je to příležitost uvolnit traumatickou či potlačenou emoční energii a integrovat disociované části psychiky do našeho vědomí. To nám umožňuje stát se úplnější, vědomější a zdravější bytostí. Vedle toho může holotropní dýchání zprostředkovat zkušenosti sebepřesažení, hledané mystiky mnoha tradic, Maslowem popisované jako vrcholné zážitky.A mnoho dalších pestrých prožitků.

​

Nicméně, není na místě předpokládat, že pro vyřešení zásadních psychických problémů a výzev osobního růstu jsou dostačující sezení holotropního dýchání, klíčová je v tom, aby se žádoucí změny staly součástí běžného života další práce na integraci zkušenosti. Holotropní dýchání jako silná abreaktivní metoda může přinášet intenzivní prožitky, které však samy o sobě mohou znamenat jen krátkodobou změnu, v případě nadužívání či nesprávného vedení mohou mít až retraumatizační potenciál a vést k tzv. závislosti na intenzitě.